Zdál se mi sen: V tom snu se mi objevil dům a krajina okolo jako symbol domova, který mám ráda a myslím si, že ho znám velmi dobře. Dále jsem ale viděla stavby, které převyšovaly ostatní a narušovaly krajinu kolem. Moc mne to rozrušovalo a zlobilo. Říkala jsem si ,,ty velké budovy ( podobaly se mrakodrapům a supermarketům ) nemají zde své místo a nepatří sem“. Proč jsou vraženy do místa tak citlivého a překrásného jako je příroda sama. Proč jsou na místech, které mám tak ráda a které pro mne znamenají místo klidu, odpočinku, místo, kam se mohu kdykoliv vrátit, ukrýt se před velkým a zlým světem. Proč mi berou toto útočiště klidu a pohody. Proč ničí všechny morální a etické zásady. Proč je to těm lidem jedno a stavějí tak obrovské domy bez vkusu v přírodě a ve vesnici, do které se to vůbec nehodí. Proč mi berou půdu pod nohama. Teď se cítím nejistě a nevím co mám dělat. Bylo mi z toho tak úzko: Kam teď uteču před tím velkým nespravedlivým světem. Kam mohu utéct, kam se mohou schovat. Kde je nyní můj bezpečný a nikým nerušený domov, který se nemění a je stálý.

Když jsem tento sen vyprávěla své rodině, zjistila jsem, že vše na čem mi záleží a mám tak ráda mi nikdo nemůže vzít, jelikož je všechno zaznamenané v mém srdci a tam se nic nemění. Můj strach mi ovšem nedovolí se do svého srdce podívat a tak jsem na tom vnějším světě tuze závislá. Ona jedna věc je vědět a druhá věc je konat. Člověk mnoho věcí ví, ale nedokáže nebo nechce je vykonat a to jen díky tomu, že má z strach se zeptat sám sebe, jak by to chtěl on.
Každý z nás má v sobě nahromaděné strachy a bojí se je otevřít ve svém srdci. Co kdyby našel něco, za co se stydí nebo bojí. Nejlepší na tom celém je, že ty nálepky, které označují tu či onu vlastnost si dáváme mi sami a věříme jim. To není to, že by je nám dal někdo jiný a zůstaly nám navěky, my sami jsme jim uvěřili a nechali jsme si je přišít na duši. Proč věříme stále někomu cizímu a ne sobě. Každý své problémy hází na někoho jiného, vymlouvá se na své nedostatky a přitom žádné nemá. Jen tomu uvěřit a stane se zázrak. Cesta domů je cesta, kterou máme jistou a kterou nám nikdo nemůže vzít. Je to naše jediná jistota, tak jako že je Bůh nad námi a s ním jeho andělé, kteří nás chrání, milují a jsou nám stále nablízku.

Cesta domů.

Neříkám, že je to jednoduché a že jsem to zvládla. Dostat se domů do svého srdce je práce na celý život. Je to o tom zbavit se strachu a být zodpovědný a pravdomluvný k sobě a tím pádem k ostatním. Milovat sám sebe je milovat všechno co mám a to jsem já sám. Milovat to bez výhrad a bez kalkulace. Neměnit a nepřestavovat přírodu a dům v nás. Každý má naštěstí pevný dům a jeho základy nic nepoloží, ať se snažíme sebevíc, vždy se můžeme vrátit do stejného domu, z kterého jsme vyšli na začátku a zase se do něj můžeme kdykoliv vrátit. Nemusíme čekat na smrt, až nás tam zavede. My už jsme doma, jen si to uvědomit a žít svůj život. Nikdo nám ho nevezme jen mi sami se o svůj čas v domě strávený okrádáme svými strachy a nechápeme, že se o to nejcennější co máme neuvěřitelně okrádáme. Pak je nám smutno a úzko. Hledáme pomoc zvenčí a čekáme, že nám někdo pomůže. To venku jsou naše berličky a my jsme tím pádem celý život chromí a nemocní touhou dostat se domů. Stále nevíme jak se dostat domů. Stačí jen naslouchat sám sobě. Jak jednoduché že, ale pro všechny složité. No jak se říká, v jednoduchosti je krása. Čím víc jsou věci jednoduché, tím složitěji se k nim dostáváme.

Na shledanou příště.
Hanka