Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrál v době, která nezná hranice, avšak pravidla jsou zde dodržovaná a přísná. Je to doba, ve které neexistuje čas jak ho známe na Zemi. Vše plyne spontánně dle vesmírného řádu. Tato doba má pochopení pro duši i tělo.
Ocitla jsem se v časoprostoru, v němž čarodějky a mágové jsou na denním pořádku. Všichni zde znají pravidla přírody a neméně tak pravidla Vesmíru. Jsou zde duše, které si vybírají činnosti a úkoly dle svého posouzení. Je zde mnoho moudrých lidí, kteří jsou zvídaví a chtějí se něčemu novému naučit nebo něco nového dozvědět. Měla jsem štěstí, že i já jsem patřila do skupiny lidí, kteří navštěvovali univerzitu mystiky a magie. Každý z nás, kdo navštěvoval tuto univerzitu, měl v sobě mnoho nevyřešených otázek, které čekaly na svojí příležitost vyřešení i několik let či staletí. Já sama jsem byla plná otázek jež se týkaly jak černé magie tak i mne samotné. Jednoho dne jsme se zabývali tématem černá a bílá magie. O těchto dvou bodech se vedly bouřlivé diskuse. Až na konci samém jsme zjistili, že uspokojující odpověď na naše otázky nám nemůže dát nikdo jiný, než my sami. Každý osobně musí sám sobě položit otázku, jež se týká jeho nitra. S tímto poznatkem jsme se všichni rozloučili a odešli jsme na kolej, jež se nacházela několik set metrů pod mořem.
Konečně jsem na místě. Jdu do svého pokoje a přemýšlím nad svojí duší. Pomalu mi dochází, že k tomu, abych byla šťastná musím nalézt sama sebe. Ovšem není to tak jednoduché, mám strach podívat se sama do sebe. Co když zjistím, že jsem špatná?! Celý život na sebe kladu velké nároky, pořád chci být něčím jiným než jsem, v domnění, že to špatné ve mně nakonec zmizí. Je to hloupost, jak to může zmizet, když vlastně nevím kým jsem? Jsem z toho myšlení celá zklíčená a tak si dávám pauzu. Utíkám sama před sebou na hladinu moře, kde splývám s ostatními jako vlnka. Na hladině je krásně. Všichni jsme tu jeden. Je to, jako bych se spojila s celým Univerzem. Jsme pokorní a šťastní, známe jeden druhého a chápeme ho, nikdo nikoho nesoudí. S tímto pocitem se vracím zpátky do hlubin moře abych rozjímala ve své komůrce. Sedím u okna a myšlenky mě opět obletují a snaží se mě vytrhnout ze stavu Bytí. Nezazlívám jim to, je to jejich práce, kterou umějí perfektně. V jejich záměru vytrhovat mě ze stavu Bytí je však předstihlo něco, co ani já nebo ony nečekaly. Před oknem venku se zjevila bytost, jejíž aura je zcela černá. Prohlížím si ji. Vidím, ale pouze nepatrnou část bytosti a to jen ještě díky tomu, že v ruce třímá modré světlo, které má jistě k tomu, aby viděla na cestu. Žádá mě, abych jí vpustila dovnitř, ale mně se nechce. Bojím se. Nevím, co od této bytosti mohu očekávat. Ptám se sama sebe, jak je to možné, že se do našeho mírumilovného světa mohla dostat duše, jejíž aura je černá? Odpověď nedá na sebe dlouho čekat. V našem světě nejsou přece pro nikoho hranice. Každý může kamkoliv se mu zachce. K tomu abychom byli chráněni slouží aura, která nám má říci, s kým máme tu čest.
Díky světelným efektům, které aura vytváří máme hned jasno, s kým máme tu čest.
Prohlédla jsem si proto pořádně svého neznámého návštěvníka a náhle jsem s hrůzou zjistila, že je to má druhá část duše, která mě prosí, abych ji k sobě přivinula a přijala. Nechce se mi to udělat, bráním se tomu. Mé ego se hlásí o slovo a nechce přijít o post šéfa nad mým životem a tak mi našeptává. Jsi nejlepší, jsi bez chyby, ty přece nemůžeš být zlá či špatná. Jiní snad ano, ale ne ty. Nechce se smířit s tím, že i já mám v sobě něco černého, negativního. Že bych to dokonce sama se sebou zkusila a začala si věřit. Tím pádem by nade mnou ztratilo
kontrolu, což by se vymykalo jeho systému. Přemýšlím. Pokud ji odmítnu, zlomí mi to srdce. Vždyť ji celý život hledám a nakonec, když ji tu mám, tak proč jí odvrhnout? Pokud to udělám, budu žít ve lži. Už nemohu dál, chci se spojit a být celistvá. Celý svůj dosavadní život si dělám zadní vrátka. Chci být s každým zadobře, nechci si nikoho poštvat proti sobě, což je můj kardinální problém. Chtěla jsem lhát sama sobě, ale i všem ostatním, myslela jsem si, že pokud se nebudu projevovat taková jaká jsem navenek, tak to zlé ve mně nakonec zmizí nebo ho alespoň umlčím či skryji. Uvědomuju si, že celý můj život by byl ve lži a destrukci mne samé. Proplula bych životem a na konci jeho samého bych zjistila, že jsem promarnila drahocenný čas, který mi byl dán pro pochopení mé duše a ne pro trápení, naříkání a lítost.
Konečně můj život dostane smysl a cíl. Stanu se tím, po čem jsem tak dlouho toužila. Stanu se právoplatným členem Vesmíru, ve kterém už nebudu plná strachu a obav, aby mě někdo neprokoukl. Stanu se něčím, na co mohu být hrdá. Stanu se SAMA SEBOU a tím pádem se budu cítit plná síly, lásky a pochopení a již nikdy nebudu sama, protože jsem našla svoji drahou polovičku, svého Boha.
Jsem šťastna a děkuji Bohu za tento dárek, který mi dal. Děkuji své rodině za to, že je se mnou a děkuji sama sobě, že se nebojím a zkusím jít po této cestě, která nebude pro mne jednoduchá.
Chtěla bych tímto příběhem , který jsem prožila v nadpozemské sféře tohoto bytí říct, že je důležité začít se milovat ze vším všudy, jinak se budeme trápit nad tím, co nám kdo říká. Budeme chtít být stádem, které je snadno manipulovatelné a díky tomu nemusí řešit nic ze svého nitra, protože vše svede na společnost, ve které se nachází. Ale i přes toto namlouvání nás bude v hloubi duše něco tlačit a bude to chtít ven. Bude to naše vlastní část, která se zde chce také projevit v plné kráse a zdraví, nechce abychom ji omezovali a tlačili kam ona sama nechce. Touží po pochopení. Mějme ji rádi, jestliže ji necháme vyvíjet, narodí se z ní silný jedinec, který se nikdy nestane stádem, ale samostatně myslící bytostí prahnoucí po pravdě a lásce. Nakonec však dojde k závěru, že po čem touží a hledá, nalezne jen sám v sobě. Čim víc odmítá poznat tuto skutečnost, tím více se ponořuje do hlubin strachu a nechápavosti vůči světu a věcem kolem sebe. Svět se mu bude zdát drsný a ošklivý, bude si připadat sám. Bude se chtít spojit s druhou bytostí, o níž nebude vědět nic, jen to, že ta bytost stojí blízko a čeká až ji obejme a vezme do svého nitra. Ano, to je ta naše drahá polovička, naše druhá půlka duše a chcete-li, tak i černá stránka naší osobnosti. Pokud jednou budeme tak odvážní a moudří a spojíme se s naší duchovní polovičkou, zjistíme, že vše kolem nás je najednou krásné a laskavé i naši partneři i osoby jež máme rádi jsou najednou úžasní.
Řekněte sami, nestojí to zato poznat sám sebe a díky tomu jak mávnutím kouzelného proutku změnit svět! Svůj svět!

Na shledanou v příštím snu.