Snažím se jít po své duchovní cestě . Můj starší syn to nazývá méně vzletně, ale realističtěji - říká, že "duchařím". Ale já se fakt snažím. Přečetla jsem hromadu knih, zúčastnila se spousty seminářů, naučila se nejrůznější techniky, hovořila s anděly i duchovními průvodci. Už s prvními zážitky mě popadla potřeba ukazovat druhým tenhle úžasný svět ("votravovat je s těmi nesmysly", myslí si můj tchán). No co, doma není nikdo prorokem, řekla jsem si a vrhla se na své přátele.

Mám kamarádku Janu. Je to milá holka, ale ezoterikou zcela nedotčená a co hůř, ani ji to nezajímá. Částečně jsem uspěla jen u její dcery Janičky, která si za levný peníz kupuje předválečné rodokapsy o spiritismu, zbloudilých duších, nápojích lásky, prokletích a tak. Nebyly jí jasné některé technické detaily. Blýskla jsem se svými vědomostmi a odměnou mi byl Janiččin obdivný pohled. Ale od té doby se už na nic zeptat nepřišla. S mámou Janou je to ještě horší. Věnovala jsem jí Hovory s Bohem, notoricky to známou bibli všech ezoteriků. I po těch letech považuji tuhle knihu za jednu z nejlepších svého druhu. A víte co mi řekla Jana? - "Víš Veru, já to nedočetla, pořád jsem nad tím usínala. Ne že bych se nesnažila, ale jak jsem přečetla pár vět, už jsem spala.", lezlo z ní na mé dotazy, jak se jí kniha líbila. No, asi je to na ni moc těžké, já sama jsem některé pasáže musela číst několikrát, abych je pochopila. Půjčím jí něco lehčího. Zkoušela jsem kde co. Jana mi knížky vracela sice s úsměvem, ale podezírám ji, že je ani neotevřela. Unavilo mě to a obrátila jsem své úsilí na méně zatvrzelé jedince ve svém okolí. Shledala jsem, že ne každý je tak těžký případ jako Jana. S některými to jde skvěle. Dokonce tak skvěle, že vám vybrakují knihovnu a pak z nich své knížky pod různými záminkami taháte zpět.

Nedávno mě Jana navštívila a přišla řeč i na literaturu.
"Nemáš něco lehkého na čtení?", loudila.
V mé knihovně jsou sice jen samé perly, ale k Daniele Steelové jsem se přece jen ještě nepropracovala.
"Nemám", snažila jsem se ji odbýt.
"Hele, a co ten Brazilec, četla jsem s ním nějaký rozhovor, to by nemuselo bejt špatný. Nevím, jak se to jméno čte, ale píše se nějak C-O-E-L-H-O", nevzdávala to Jana.
"Ale toho já mám, dokonce všechny jeho knížky, to se ti bude líbit", hýkala jsem radostně. Jasně, že mě to nenapadlo. Příběhy. Jednoduché příběhy, ze kterých si každý vybere, na co právě dosáhne. Vrhla jsem se ke knihovně, ale stačil mi jeden pohled a bylo po nadšení. Na poličce, kde má být Coelho, se krčila jediná jeho knížka. A zrovna Pátá hora. Ne že by to nebyla dobrá kniha, ale jako by ji napsal někdo jiný. Žádný lehký příběh. Biblická tématika, falešní proroci, násilí, smrt, požáry, pochopení skrze utrpení...všechno, jen ne "něco lehkého na čtení". Ale co. Co já budu pořád někoho šetřit. Chtěla´s Coelha - máš ho mít... Půjčila jsem jí Pátou horu.

Za nějaký čas přišla od Jany esemeska: " Pátá hora je úžasná, kolik poučení já tam pro sebe ještě najdu." Dostala mě. Pátou horu jsem sice přečetla, ale obávám se, že žádné poučení jsem si z té knihy neodnesla. Cítila jsem se jako ta svíčka, co chtěla šířit světlo a nevšimla si, že vedle ní právě vyšlo slunce.